Vleklý mrazivý podvečer, a přesto mléčně bílé pásmo nad horizontem přetrvává – kdesi za nimi, běžnými očima téměř neviditelné, leží podstata, jež pochopit neumíme. Nad krajinou a nad každodenností rozprostírá se neviditelná architektura, která běžné myšlenky o vesmíru obrací naruby. Jen pár náznaků, nic víc: pohyb okolních galaxií, podivná pravidelnost. Jaká síť skutečně drží naši galaxii v náručí, když hvězdy i prázdnota plují podle nečekaných pravidel?
Za hranicí běžné symetrie
Tlumené světlo rána často nahrazuje tichá představa vesmíru, kde vše obklopuje prázdný kulovitý obal. Odborníci však přicházejí s překvapivým zjištěním – Voie lactée se ve skutečnosti nachází uprostřed rozlehlé, ploché struktury, tvořené téměř výhradně tmavou hmotou. Její střední vrstva je dvakrát hustší než běžný vesmír, zatímco nad ní a pod ní zívají oblasti téměř prázdné.
Pohled do detailních simulací vystavuje známý vesmír jinému měřítku. Místa, kde by podle dřívějších představ měla gravitace táhnout sousední galaxie rychleji, jsou pod jejím vlivem zpomalená a klidná. Tyto podivnosti nebylo možné vysvětlit sférickým obalem. Jenže v tomto novém uspořádání je síla gravitace rozložena jinak, širokou plochou – a pohyby galaxií, dříve záhadně zpomalené, najednou dávají smysl.
Náznaky dávných hádanek
Když astronomové v minulosti zkoušeli vypočítat hmotnost Mléčné dráhy a jejího okolí, vycházeli z jednoduchého předpokladu – dvě galaxie, něco jako dvojice těl na šňůrkách, pohybující se od velkého třesku k sobě. Tento model však nikdy pořádně neodpovídal pohybům galaxií, které protínají hranice místní skupiny. Zvláštní klid jejich pohybu zůstával neobjasněn.
Nové simulace počítají se vším jinak. Ukazují, že v oné ploché vrstvě je ukryto ještě čtyřikrát více hmoty, než kolik obsahuje samotná místní skupina. Pokud by taková hmota byla rozložena kulovitě, vznikalo by ještě více problémů s pozorovanou rychlostí okolních galaxií. Takto rozprostřená hmota ale přesně zapadá do pozorovaného obrazu – galaxie se pohybují pomaleji, proudí klidnějším tempem.
Stopy v dávné minulosti
V úplně jiných končinách i dobách nacházejí vědci obdobné struktury. Pozorování z ALMA odhalují, že největší galaxie v raném vesmíru se formovaly uvnitř podobně plochých oblastí temné hmoty. Ty starodávné útvary, objevené v době, kdy vesmír byl jen zlomek svého současného stáří, sdílejí s naší galaxií společné rysy – vysokou hustotu, tvar i dynamiku. Toto opakování naznačuje, že zploštělé architektury temné hmoty nejsou výjimkou, ale spíš pravidlem formování vesmíru.
Hledání skrytých hranic
Simulace vykreslují pestrý obraz, přesto zůstávají omezené tím, na co skutečně vidí. Většina známých galaxií, které sledujeme v blízké oblasti, leží přímo v rovině této temné plochy; pohyby mimo tuto rovinu jsou stále hádankou. Modely předpokládají, že právě nad a pod touto strukturou proudí galaxie rychlostí často přes 100 kilometrů za sekundu – chybějí nám však potvrzující údaje. Nové objevy málo nápadných galaxií na krajích této obra nevylučují.
Odsud už není návratu ke starým představám
Celé desítky let stačilo přemýšlet o Mléčné dráze jako o tělese ponořeném do kulového obalu neznáma. Nejnovější výpočty a simulace však vnucují jiný pohled: naše galaxie se drží v náručí plochého, téměř neviditelného architektury, která proměňuje nejen pohyb hvězd, ale i samotné základy astrofyziky. Nový obraz se sice stále skládá, ale jeho základní linie dávají tušit, že vesmír nikdy nebyl tak symetrický, jak jsme si představovali.
